Dorota a Jerzyho dům není velký. - Mysleli jsme si, že 120 m 2 je dost - hostitelé vysvětlují.
Nemluvil jsem o domě na venkově, upřednostňoval jsem město - říká Dorota. - Ale život je řada překvapení! Dnes si pro svou rodinu a pro mě nedokážu představit žádné jiné místo na Zemi …
Dorota je odhodlaný měšťan, její manžel Jerzy - ne tolik. Nedokázala si představit, že by se pohybovala na venkově, a on netrval. Osud však měl své plány …
Síla náhody
Naše přítelkyně se chlubila, že koupila pozemek - říká Dorota. - Šli jsme za ní. Krásné místo, ticho. Viděli jsme, že vedle nás je pozemek k prodeji … Mysleli jsme si, že je to dobrá investice a stali jsme se jejími vlastníky. A protože máme spiknutí, vyplatí se na to něco dát … A tak náš dům začal růst. Nebyl jsem vůbec přesvědčen a myslel jsem si, že ho prodáme s jistotou. Ale pak jsme se rozhodli pohnout, i když jsem pro to neměl srdce. Abych řekl pravdu, bylo to mnohem zábavnější zdobit můj domov než žít v něm. Byl jsem znepokojen tichem, nedostatkem lidí, světly, živým životem. A opět došlo k nehodě.
Nádherná vesnice
Po roce pohybu se Dorota a Jerzy kvůli komunikačním problémům museli na několik dní přestěhovat do Krakova. - Okamžitě se ukázalo, že … ve městě už nemůžu žít! - připomíná Dorotu. "A to, co mi chybělo, mě bláznilo." S potěšením jsem se vrátil do našeho domu, klid a čistý vzduch. Oceňoval jsem venkovský život a dodnes jsem vděčný za osud (a manžela!), Že jsme zde žili. Ozdobil jsem dům s ještě větším nasazením. Společně s Jurkem, který sdílí mou vášeň pro zdobení, vylepšujeme každý interiér a naši zahradu a do toho vkládáme spoustu práce. Oba jsme vystudovali Vysokou školu v Krakově, ale od narození Igora se zabývám domovem a rozvíjím svou další vášeň, která je šicí.